2000 let zpátky? Ach bože! - 19-Krysík

http://aydrasnest.ic.cz/images/RikkaSevi.gif

(Sevi?)




Sevík seděl na podlaze a koukal na mě. Poté se začal teatrálně drbat za uchem.

Dalo se tohle vůbec nějak komentovat? Dalo, a já to udělala.

„Víš, nechci vypadat, jako že tě poučuju, ale neřikala sem snad, že sem nemáš – AU!“

Sevík zanechal drbání, mrštně ke mně doběhl a zahryzl se mi do prstu. Chtěl tak zřejmě vyjádřit svůj nesouhlas s tím, co jsem ani neměla šanci doříct.

Rychle jsem ho sklepla na zem a zamračila se na něj.

„Tak se třeba vztekni! A pro mě za mě si takhle zůstaň třeba do konce života, já jdu na snídani!“ odsekla jsem naoko naštvaně a začala vstávat. V duchu jsem se ale bavila jako ještě nikdy.

Sevík.

A krysa!

Ach můj bože! Už jenom ty pohledy, které na mě ten hlodavec háže, stojí za celé tohle dobrodružství s cestováním v čase!



Vyrovnaným krokem jsem začala odcházet ze třídy. Slughorn byl stále mimo a nepřišlo mi důležité ho budit, takhle mi to naprosto vyhovovalo. Došla jsem až ke dveřím, když jsem za sebou uslyšela tiché cupitání.

„Myslím, že se pro tebe nějaké to zrní taky najde,“ řekla jsem smířlivě, a poté se otočila. Sevík seděl na zemi kousek ode mě a tvářil se velice nevypočitatelně.

„Jsem ochotna nosit tě nějakou dobu na rameni. Za předpokladu, že do mě nebudeš zatínat ty svoje špičatý drápy,“ navrhla jsem, sklonila se a napřáhla k němu dlaň.

Sevík, zdálo se, chvíli rozvažoval (zajímavá představa, když si pomyslíte, že ostatní tvorové z jeho druhové třídy tráví většinu času hledáním žrádla nebo odblešováním sebe samých) a poté mi s výrazem lehké uraženosti hupsl do dlaně a vypochodoval až na rameno, kde se usadil.

„Víš, tak mě napadlo,“ začala jsem a vyšla z učebny, „vymyslela jsem pro tebe skvělou přezdívku. Krysík. Jako Krysa Sevík, chápeš? No není to – AU! Necháš toho! Tak fajn, už mlčim, sakra!“

Krysík (a just mu tak budu řikat!) opět zatáhl drápky a začal se tvářit jako zosobnění krysí nevinnosti. To mu šlo perfektně. Měl k tomu ty nejlepší předpoklady. Velké, korálkovité oči, dlouhé, roztomilé fousky a huňatý kožíšek. Uvnitř to byl sice prohnilý malý bastard, ale jeho nynější podoba splňovala všechny předpoklady pro zařazení do skupiny „roztomilých domácích mazlíčků“.

„Za chvíli už budem na snídani,“ oznámila jsem po delší době konverzačně, „bylo by moc fajn, kdyby ses aspoň trochu snažil vypadat jako normální krysa, chápeš, co tím myslím? Žádné mračení se na lidi okolo, krysy se nemračí! Ani nemají sarkastické poznámky, ačkoli ve tvém případě je stejně nikdo nechápe i když jsi člověk, natož kry – jau! Ty parchante!“

Sevík se rozhodl dát mi jasně najevo, že ačkoli má nyní ocas, dvě veliké uši a čtyři nohy, pořád to neznamená, že je současně i hluchý. A demonstroval mi to pro něj tak typickým způsobem.

Násilím.

Takhle mi z toho ramene za chvíli nic nezbude.





Vešli jsme do síně a já se okamžitě vrhla na nejbližší volné místo a vmáčkla jsem se mezi nějaké dva kluky, které jsem neznala, ale to mi bylo opravdu jedno. Okamžitě jsem se natáhla pro chleba, máslo a nůž a všechny tyto věci neprodleně převedla do svého vlastnictví.

Sevík mezitím seskočil na stůl a začal očuchávat dostupný proviant. Velikou pozornost věnoval pečivu, křupkám, ovoci a zelenině, ovšem přesně podle mých předpokladů skončil u sýra. Pohledem přeletěl romadúr, hermelín a (pro jeho krysí čich zřejmě příliš aromatickou) nivu a nakonec zvolil starou dobrou klasiku – eidam.

„Chceš talíř?“ zeptala jsem se suše, když ke mně dotáhl obrovský kus mléčného výrobku a začal se jím posléze krmit.

„Kvík,“ odvětil, a z nějakého neznámého důvodu to znělo jako „Jdi se vycpat“.

Nechala jsem ho tedy věnovat se snídani a sama jsem se věnovala té svojí. Bohužel, ne nadlouho.

„To je tvoje krysa?“ zeptal se kluk sedící vedle mě.

„Jo, to je Krysík, je moc roztomilej, viď?“ obrátila jsem se s úsměvem na onoho kluka, rychle ucukla oběma rukama ze stolu a slyšela cvaknutí naprázdno sklaplých zubů.

„To jo, ale na můj vkus trochu… přerostlej,“ nadhodil kluk opatrně a snažil se vyhnout upřenému pohledu, který na něj Sevík házel.

„On strašně rád jí,“ vysvětlila jsem a pozorovala, jak můj krysí přítel dostal nezdravý tik do oka.

„Ale to je loztomilé!“ zvolala slečna sedící naproti mně a natáhla se po Sevíkovi, aby ho mohla podrbat.

„No pocem, kuči, kuči, ku – Au! On mě hryznul!“ zvolala překvapeně a odstrčila krvelačného Sevíka co nejdál od sebe.

„Není moc zvyklej na cizí lidi, ale v jádru je to dobrák, viď?“ řekla jsem smířlivě a poškrábala ho za ušima. Velice jsem si dala záležet na tom, abych ho v zájmu své vlastní bezpečnosti přimáčkla dlaní co nejvíc ke stolu.

„Kvík!“ protestoval Sevík a i přes veškerou mou snahu se mi vysmekl, popadl zbytek sýra a zmizel kdesi pod stolem.

„Chytneš blechy,“ poznamenala jsem jen tak do okolního světa a opět se přemýšlivě zakousla do svého chleba.

Tohle bude ještě dlouhý den.



********************************************************************



„Co že ste to vyráběl?“ zeptala jsem se znovu, protože jsem si nebyla jista, že jsem dobře rozuměla.

Profesor se nepříjemně ošil. To, že ho zpovídala jeho vlastní studentka (byť dočasná), mu zřejmě bylo hodně proti srsti.

„Veritasérum,“ zopakoval neochotně.

„Ach tak,“ přikývla jsem vědoucně, „a to je co?“

„Lektvar pravdomluvnosti.“

„Lektvar pravdomluvnosti… a na co zrovna vy potřebujete lektvar… ne, nechci to vědět, vlastně mě to nezajímá,“ mávla jsem nad tím rukou a zkoumavě se zahleděla na krysu sedící na mém rameni.

„A odhaduji správně, že by vedlejší účinky té pravdomluvnosti neměly být jeden ocas a dva páry nohou zdarma?“

„Ne, to neměly,“ povzdechl si profesor.

„Kvík,“ okomentoval celou záležitost Sevík.

„Máš pravdu,“ přikývla jsem, „taky si myslim, že je to idiot.“

Profesor Slughorn nezdravě zbělal.

„Tak koukněte-“

„Ne, vy koukněte. Tohle jste prostě zpackal. A buďto začnete šupito presto dělat něco pro to, aby byl Sevík zase normální, nebo mu budete doživotně shánět zrní. Protože já si ho k sobě domů vzít nehodlám, zas tolik jsem k němu zatím nepřilnula. A ty na to ani nemysli!“

Poslední poznámka patřila Sevíkovi.

Jistě víte proč.

„Samozřejmě okamžitě začnu pracovat na lektvaru, který dá vše do pořádku,“ ujistil mne profesor, „mohly by ovšem vyvstat jisté komplikace…“

„Komplikace?“ zeptala jsem se nezávazně.

Profesor přikývl.

„Je zde takový menší problém,“ pokračoval, a poté si odevzdaně sáhl na svou plešku, „já si totiž tak docela nepamatuji…“

Odmlka.

„Kvík!“

Sevík provedl parašutistický kousek, za který by se nemuseli stydět ani vrcholoví cirkusáci. Seskočil z mého ramene, ve vzduchu udělal přemet, a poté se Slughornovi zahryzl do předloktí.

„Hm, on Sevík, zdá se, není tak docela spokojen s tím, co slyšel,“ poznamenala jsem suše, zatímco se profesor vehementně snažil servat mého krvelačného spolužáka dolů.

Ten se ale držel velice pevně.

„Seví… nech mu tu ruku,“ pronesla jsem diplomaticky, „Nezapomeň, že tenhle páprda je jedinej člověk na týhle škole, kterej je schopnej dát tě do kupy.“

Oba dva muži v místnosti (ať už v humánní či zvířecí podobě) na mě hodili nevrlý pohled. Slughorn samozřejmě za toho páprdu a Sevík jednoduše z toho důvodu, že mě nesnášel.

Tak jako tak to ale pomohlo.

Sevík s uraženým výrazem povolil stisk, pustil se, přistál na všech čtyřech tlapkách a vznešeným krokem odpochodoval zpátky ke mně. Nastavila jsem mu ruku.

„Škoda, že teď nemám šálu. Ty tvoje drápy jsou poděs,“ vzdychla jsem si, když mi Sevík šplhal zpátky na rameno a zanechal mi na padesáti procentech těla krvavé rýhy.

„Kvík?“ zeptal se konverzačně.

„Co já vim, asi bude někde v podzemní chodbě do Prasinek. Ztratila jsem jí, když jsem šla za tebou. Takže za to vlastně můžeš ty. Je fajn to vědět,“ odpověděla jsem s jistou dávkou uspokojení.

Podívala jsem se na Slughorna a odolala pokušení se zasmát nad jeho výrazem.

„Vy mu rozumíte?“ zeptal se zmateně.

„Sevíkovi? Ani když je člověk. Ale v téhle podobě má tu výhodu, že mu můžu povídat, co chci já a on mi do toho nemá jak kecat – AU! A je to pěknej bastard!“ dodala jsem vražedně, když mne Sevík opět prošpikoval drápky, a poté na mě hodil pohled „Já nic, já krysa“.

Povzdechla jsem si.

„No fajn, tak my zase pudem a vy se, prosím, co nejrychlejc snažte vymyslet nějakej lektvar, co ho promění zpátky. Nemusím doufám zdůrazňovat, že Severus Snape je zrovna na prázdninách u babičky a to, co sedí na mém rameni, mám ze zverimexu?“ hodila jsem na Slughorna pátravý pohled. Ten v odpověď přikývl. Zřejmě zcela rozuměl mé teorii o tom, že kdyby se celá záležitost dostala na světlo veřejnosti, Slughorna by vyrazili (že by mi to vadilo? Ani ne.), Sevík by byl doživotně ztrapněn (že by mi pro změnu vadilo zase tohle? Ne, ani ne.) a já bych byla středobodem celé akce a nemohla bych se ani pořádně nasnídat, jelikož by se mně pořád někdo na něco ptal (A TOHLE by mi vadilo pořádně, tomu věřte).

Rozloučila jsem se tedy s parodií na profesora a se Sevíkem na rameni vypochodovala z místnosti.

„Budeme mít hodinu,“ řekla jsem posléze zamyšleně.

„Kvík.“

„Budu tě muset někam schovat. Jinak se bude každej ptát.“

„Kvík!“

„Třeba tě strčim někomu do tašky, nebo tak…“

Škráb.

„Ty chcípáku!“



*******************************************************************

„V roce 1258 tedy ekumenické společenství důlních trpaslíků vzneslo protest proti fenoménu zpívání písně s, podle jejich názoru, urážejícím textem ‚Hej hou, hej hou, a trpaslíci jdou‘, což mělo za následek největší občanskou válku v historii…“

Utrápeně jsem se zavrtěla na židli a pokusila se udržet vlastní vědomí na přijatelné frekvenci. Problémy trpaslíků byly sice více než důležité pro pochopení zdejšího světa, mě to ale zajímalo asi stejně jako… no, zdejší svět. A taky sem měla hlad.

Jo, už zase.

Nemůžu za to.

„Kvík… síp… kvík…“ ozval se Sevík a lehce zatřepal jednou nohou, která mu trčela do vzduchu. Ležel naznak na lavici a asi se mu právě zdálo něco o odpadních stokách se spoustou špíny a plísně. Pro krysu přímo vysněné nebe.

„Boje to byly děsivé, jak se dozvídáme z naučné knihy Ernesta Zloty ‚Jak mi ustřelili hlavu‘, i z mnohých jiných zdrojů, neméně zajímavých…“

Tak tohle byla fakt nuda. Začala jsem si botou kreslit do vrstvy prachu na podlaze. Kdyby si tu se mnou aspoň někdo povídal, ale má nejbližší parodie na dobrého přítele měla blechy a ocas a v poslední době také poněkud omezenou slovní zásobu. Dokonce i Šneček Rolf by se teď jevil jako skvělý společník. Brambory jsou přece jen lepší téma, než nic. I zpívající brambory. Ačkoli…

„Kvík!“

Sevík se právě vzbudil a očividně byl zmaten, což jsem vyvodila z toho, že vstal, udělal dva kroky stranou a zřítil se na podlahu, kde se dotčeně otřepal. Poté postupně hodil opovržlivý pohled na mě, na profesora Binnse, na své spolužáky, všeobecně na celý svět, zpátky na mě a následně se opět s výrazem nejhlubší křivdy vydrápal zpátky na lavici.

Měla bych dodat, že po mé noze.

„Ještě půl hodiny,“ povzdechla jsem si, zatímco se Sevík ukládal zpět ke spánku. Kdyby to pro něj bylo anatomicky možné, tak bych přísahala, že mi na mou poznámku odpověděl pokrčením ramen.

„No jo, vo mě se nestarej, klidně si spi a já se tu zatím unudim k smrti.“

Na to už Sevík neodpověděl, neboť opět začal spokojeně klimbat.

Vydala jsem jakýsi zvuk mezi povzdechem, zasténáním a vražedným zachrochtáním, a poté jsem se zoufale začala rozhlížet po třídě, hledajíc jakoukoli možnost rozptýlení. Po zjištění, že všichni mí spolužáci již zemřeli, jsem se natáhla přes uličku a sebrala jakési mrtvole zpod ruky kus čistého papíru, která si tam ona osoba připravila v bláhové naději, že bude schopna si z profesorova výkladu něco zapsat. Začala jsem tedy trhat papír na malé kousky, muchlajíc je do kuliček s představou, že jsou to granáty a na konci hodiny je všechny hodím na Binnse.

Když se mi o pět minut později na lavici navrstvila kupka bílého odpadu a v ruce mi zbýval už jen kousek papíru, začala jsem jej po krátké úvaze skládat do podoby zdegenerované námořnické čepičky, kterou jsem pak bez váhání ozdobila Sevíkovu hlavu.

Vypadal vážně skvěle.

Jenže já se zase nudila.

A nudit se přestanu teprve až se Sevík probere z deliria a vyškrábe mi obě oči.

Což, když se nad tím tak zamyslíte, je už docela zoufalý způsob, jak se zabavit.

Ach jo.



********************************************************************



O osm hodin, dvacet minut a několik jídel později

„To není fér! Nechci tam jít makat sama!“ vykřikla jsem rozhořčeně.

„Kvík!“

„Stejně za všechno můžeš ty!“ pokračovala jsem a prudce zahnula za roh, „Měla sem Mrazíka jednoduše zabít a byl by pokoj! Né, ty z toho prostě musíš dělat tyjátr! A já teď budu smejčit celej hrad!“

„Kvík!“

„Nebuď drzej!“

Vyhlídka na setkání si Filchem mne příliš nenaplňovala. Celé odpoledne jsem strávila poflakováním se na školních pozemcích a čtením jakýchsi nablblých knih, které jsem rezignovaně štípla Sevíkovi, abych se zabavila, zatímco on pobíhal kolem a terorizoval domácí mazlíčky ostatních studentů. A místo toho, abych poté šla na večeři, jako řádný student, a následně šla dělat bordel po hradních chodbách, jako řádný student, musela jsem jít za Filchem do kabinetu, abych se přihlásila o svůj trest, jako největší kretén.

A nejhorší na tom bylo, že Sevík nemusel dělat nic, jelikož byl oficiálně prohlášen za mrtvého.

Ne, dobře, to kecám, ale zatím se po něm nikdo nesháněl (překvapivě) a já tudíž ještě nedostala pořádnou možnost procvičit se ve lhaní.

Ale až ji dostanu, tak si to užiju.



Došla jsem až k výchozímu bodu své trasy. Celou cestu mě navigoval Sevík, tím jeho speciálně něžným způsobem pro poskytování rad – kdykoli jsem odbočila špatně, zahryzl se mi do krku.

Zaklepala jsem tedy na dveře od školníkova kabinetu a čekala.

Nic.

Dobře, tak ještě jednou, abyste neřekli, že jsem se opravdu nesnažila splnit svou povinnost.

Ťuk, ťuk.

Opět nic.

Smůla. Takže si jdu lehnout. Ale cestou bych se mohla ještě stavit v kuchyni u skřítků, kdyby mne náhodou v noci přepadl hlad…

Dveře se otevřely.

A vyšel školník.

„Hu!“ vyjekla jsem.

„Co chcete?“ zakrákoral Filch a měřil si mě opovržlivým pohledem. Nebudu tady plýtvat čas popisem jeho osoby, prostě si ho představte jako naprosté a dokonalé zosobnění slova „fuj“. Se všemi asociacemi, které vás k tomu napadnou.

„Já… mám trest,“ řekla jsem nepřítomně, jelikož jsem byla stále uchvácena neznámým tvorem, který si stavěl hnízdo ve zbytku Filchových vlasů.

„Ale to se podívejme!“ zasmál se potěšeně školník a zvesela si zamnul ruce. Nestáčela jsem pohled k jeho nehtům. Bylo mi jasné, jak vypadají, a nepotřebovala jsem si to ověřovat.

„Takže slečinka zlobila a přišla si pro trest. Tak to je ohromné! Zrovinka včera mi přišly ty nové háky a řetězy do mučírny, ještě jsem je nestihl pořádně vyzkoušet…“ Filch na mě hodil pohled plný očekávání a přímo se tetelil štěstím, když jsem se zatvářila poděšeně.

„Docela mi to jde s košťaty!“ vyhrkla jsem a pokoušela se do svého hlasu vložit co nejvíce pracovního nadšení.

„Famfrpál mě nezajímá, slečinko!“ opáčil školník nezaujatě.

„Kdo?“ zeptala jsem se zmateně, ale když nereagoval, dodala jsem: „Myslela jsem jako uklízečka. Zametání a tak. No…“

„Zametání!“ zachechtal se znenadání Filch, takže jsem sebou nechtěně trhla, „Slyšela jste to, paní Norrisová? Tady slečinka by ráda zametala!“

Chvíli jsem si připadala v naší konverzaci poněkud ztracena, pak mi ale došlo, že školník mluvil na kočku, která se mu spokojeně otírala o nohy. A že to byla nějaká kočka! Byla tak neuvěřitelně kočičí, že byste kočkovitější kočku hledali asi těžko. Měla všechno: Čtyři nohy, ocas, chlupy po celém těle a nadřazený výraz toho druhu, který říká „dneska tě teda nezabiju“. K Filchovi se hodila dokonale. Oba dva měli už na první pohled podobné hygienické návyky.

„Nevím, nevím, jestli ta prácička, co bych pro vás měl, bude o zametání, slečinko…“ prohlásil Filch tajemně, a poté dodal: „Ta krysa je vaše?“

„Krysa? Jaká krysa? Jo tahle krysa. Jo, tak ta je moje. Mimochodem, máte moc pěknou kočku.“

Z bezpečnostních důvodu jsem se nezmínila o tom, že ona kočka vypadá jako dlouho používaná a ještě déle nemytá rohožka na boty.

„Je to skvělé zvíře, ale nevěřila byste, co jí ty nanicovaté zrůdy všechno provádějí!“ rozhorlil se okamžitě školník a vzal si kočku ochranářsky do náručí.

Sevík se mi na rameni neklidně zavrtěl.

„Zrůdy?“ otázala jsem se zvědavě.

„Ale vždyť víte! Studenti!“ vyprskl školník vztekle, „Neuplyne den, aby jí chudince malinké něco neprovedli. Už milionkrát jsem ředitele žádal, abych mohl opět uplatňovat fyzické tresty, ale on mi vždycky odpověděl, že to ‚jistě není zapotřebí‘. Jistě není zapotřebí! A paní Norrisová aby trpěla z rukou těch odporných delikventů!“

„Pan ředitel by měl přehodnotit některé své názory,“ prohlásila jsem směle.

Filch na mě zmateně zamrkal.

„Tím chci říct, že s vámi naprosto souhlasím.“

„Vy… souhlasíte?“ zeptal se školník překvapeně.

„No… jo,“ zalhala jsem.

Filch na mě chvíli bez výrazu koukal.

„Počkejte tady,“ poručil mi a odbelhal se do svého kabinetu. Uslyšela jsem dutou ránu a vzápětí se školník vrátil.

S koštětem v ruce.

„Zametete celé sklepení, a ať je to rychle! A nikde nebude ani smítko!“ prohlásil obřadně.

„Fajn,“ opáčila sem.

„Fajn?“

„Teda… ó, ta hrůza, dneska se ani nestihnu vyspat, já ubohá…“ Vytrhla jsem mu koště z rukou a rychle odpochodovala pryč. Filch ještě něco zahuhlal, ale nerozuměla jsem mu.

Když jsem uslyšela prásknutí dveří, oddechla jsem si.

„Magor.“

„Kvík!“

„Ty buď ticho, já tady strávim večer s plísní a prachem, zatimco ty mi budeš demolovat ruku…“

„Kvík, kvík!“

„Co je zas?“

Sevík se mi místo odpovědi pokusil vecpat do vlasů.

„Zbláznil ses, ty hlodavá stvůro? Co tě to zase popadlo?“ Ošila jsem se, protože mě Sevíkovy fousky zalechtaly na krku.

„Kvík.“

„Ty seš teda dárek, jen co je pravda. Nejdřív mi sníš půlku večeře a teď ještě tohle. Začínáš mi poněkud lézt na nervy, abys věděl!“

Začala jsem naštvaně zametat. Kolem bylo sajrajtu, že by se v něm dalo potápět a objevovat skryté krásy říše, která tam ležela bez povšimnutí již několik desetiletí. Možná, že až to zametu, najdu Atlantidu. Ale spíš tam najdu jen další prach. A až ho najdu, tak se přesunu o dva centimetry vlevo a zametu pro změnu tam. A tam najdu další prach. A pak –

Mé úvahy přerušila prudká bolest v rameni. Sevík se právě odrazil všemi čtyřmi tlapkami, prolétl vzduchem jak neřízená střela a hned, jakmile dopadl na podlahu, zmobilizoval všechny své krysí svaly a naprosto neuvěřitelnou rychlostí se rozeběhl, řízl zatáčku a ztratil se mi z dohledu.

O dvě vteřiny později kolem prosvištěla kočka.



Hm. Takže přece jen tu bude veselo.